Vyberte stránku

Někdy by vám z toho doslova jeblo.

Jak říká můj kamarád z Ostravy.

S vašim dvou, tří, čtyřletý miláčkem bylo ještě před minutou všechno naprosto v pořádku. A teď křičí jako pavián a zdánlivě rutinní úkol (umýt si po večeři ruce, obléct pyžámko, uklidit hračky) je neřešitelá výzva.

Nechce a dává to najevo hlasitě tak, že bombardování Drážďan proti tomu zní jako zurčení Karlovy studánky. Můžete ztratit nervy, začít křičet stejně tak a pustit se do nerovného souboje. Který 1) vždy prohrajete (protože rozdováděného malocha stejně neukřičíte) 2) stejně prohrajete I kdyby se vám jej překřičet podařilo a on zmlkl (jen takhle postupně prohrajete souboj o jeho rozumnou výchovu, viz dale).

Nejsem dětský psycholog a tak určitě nerozumím řadě sofistikovaných pochodů, které se odehrávají v mozcích těhle divoženek. Na druhou stranu musím je nějak řešit a proto si nemůžu dovolit se s tímhle konstatováním smířit (dát dítě k adopci a koupit psa je dost papírování a na to já holt nejsem). Takže jsem si musel udělat nějaké funkční a practické teorie, jak na to.

Držte se, tohle není Ona Dnes, tohle není mimibazar, tohle je rovná brutalita.

 

Sofistikovaný model fungování mozku (pokud ho máte)

 

Mozek je fascinující superpočítač. Skoro šedesát miliard neuron propojených do neuronových sítí se stará o to, abyste se domotali od kolíbky k příslovečnímu hrobu a v průběhu téhle trnité cesty dostali do co nejmenšího počtu fatálních problémů. Mozek se skládá z desítek jednotlivých subčástí, jejichž jména zní jako označení válečných robotů z nějaké nízkorozpočtové počítačové střílečky (Amygdala, Cortex, Cerebrum atd).

Tohle ale není předmětem mého blogu (ne že bych tomu nerozuměl, to samozřejmě, o víkendech s kamarády dubluji jako konzultant neurochirurgů v místní hospodě u Dragouna….).

Předmětem mého blogu je co z toho rozdělení mozku plyne pro nás, věčně unavené rodiče. Asi tohle – ve vývoji dítěte jsou z pohledu „parentingu“ důležité dvě části mozku.

 

Ten hloupý mozek

 

Tu první nazvěme ještěrčí mozek (lymbický systém). Ta je vývojově nejstarší. Nejen u vašeho miláčka, jako že se v děloze vyvíjel jako první, ale obecně u lidského rodu, kde si jej ještě neseme z dávných vývojových stádií, která (většina z nás) nechala za sebou (ryby, obojživelníci, plazi, savci atd. – znáte to, kdo ne, hledá Eduarda Štorcha v barvě).

Tahle jednoduchá část mozku přebírá kontrolu nad vašim fungováním v jasně stanovených případech – hrozí vám nějaké nebezpečí a vy potřebujete přežít. Funguje rychle (když vás má přejet auto, uskočíte bez toho, abyste si k tomu museli nakreslit myšlenkovou mapu). Současně také odpovídá za emoce a pudy (když něco chcete, něco nechcete, něčeho se bojíte).

Nemusíte vůbec vědět, proč takové emoce máte, vše často funguje na automatiku, čerpá z naučeného chování a nebo vyhodnocuje situace podvědomě (proč máte rádi tohoto člověka a jiného ne?). A asi je toho ještě milion dalšího, co za vás lymbický systém řeší, ale nám to takto stačí. Nad fungováním celého limbického systému (emoce, strach, agrese) jsme měli evolučně (teď se bavím o evoluci do stádia opice) celkem malou kontrolu. Stejně tak, jak mají tuto malou kontrolu dodnes zvířata (a taky váš malý Pepíček), ale o tom dále.

Měli.

Než totiž příroda přišla s upgradem.

 

Ten chytrý mozek

 

Ta druhá část mozku je ten evolučně vyspělý mozek (prefrontální kortex).

U nižších živočichů má vliv na chování daleko menší. Sídlí za vašim čelem (jenom si všimněte: protože ho opice – a náš pan školník ze základní školy – moc nemají, mají tak charakteristicky sklopené čelo). To je ta část mozku, která kontroluje, řídí, plánuje, je empatická, logická – prostě tvoří protiklad k té impulzivní, ještěrčí části.

Tuhle část mozku můžeme volně kontrolovat, můžeme si vybrat, na co ji zaměříme a jaký úkol jí dáme (u té ještěrčí to tak docela nejde).

Říkejme ji třeba pan Rozumný.

 

Jak spolu hloupý a chytrý mozek fungují

 

Takže tu máme dva protiklady, dva malé mužíčky, kteří bydlí v naší hlavě a řídí naše chování („pan Ještěrka“ a „pan Rozumný“). Na tomto sofistikovaném obrázku pořízeném nejmodernějšími mozkovými skenery vidíte, co mám zhruba na mysli: Tak a poté, co se skuteční zdravotničtí profesionálové probudí z mdlob můžeme pokračovat.

Co to znamená „řídí jednání“?

Tihle dva pánové mají posuzovat změny prostředí, které se kolem nás odehrávají a rozhodovat se, jak na takovou změnu zareagujeme.

Většinou jen to pan Ještěrka, který na jakoukoli změnu zareaguje první (do práce nastoupil nový kolega, volby vyhrála nová politická strana, do ulice se přistěhovala nová rodina). A první reakce pana Ještěrky je většinou jednoduchá – buď se změnou chce bojovat, nebo před ní chce utéct anebo ustrnout (znáte takový ten obranný mechanismus zvířat, kdy když je něco vyděsí, tak se ani nepohnou ve víře, že si jich predátor nevšimne – tak to je to „ustrnutí“).

Tyhle tři „survival“ instinkty nás ovládnou v prvním okamžiku, kdy jsme vystaveni něčemu novému, neznámému. Dává to smysl – kdyby naši prapředci dlouho laborovali nad tím, co dělat v situaci, kdy se před nimi v africké savaně objevil šavlozubý tygr, už by byli asi dávno vyhubeni. Pan ještěrka vyhrkne řešení hned, rychle (uteč, bojuj, ani se nehni).

Jenže na savaně už většina z nás nežije. A šavlozubí tygři jsou také minulostí.

Problém je, že pan Ještěrka to neví a pořád reaguje na vnější okolnosti těmi třemi základními pre-neolitickými triky (uteč, bojuj, ani se nehni).

Přijdete z práce a manželka vás hned počastuje kritickou poznámkou (včera si zase nevynesl koš). Vaše první reakce? Uteč, bojuj, ani se nehni. Šéf právě vešel do vaší kanceláře v nabručeném náladě, hodil vám na stůl váš report a z desítek stránek si vybral jednu, na které máte rozhozenou tabulku? Uteč, bojuj, ani se nehni.

Je evolučně prověřená reakce (uteč, bojuj, ani se nehni) nejvhodnější v situacích výše? Určitě ne. Skoro vždycky je lepší probrat si problém ze všech stran. Prozkoumat zájmy mé a druhé strany. Vyfiltrovat vliv emocí. S papírem a tužkou najít řešení, které vyhovuje oběma.

Jenže to je úkol pro pana Rozumného. Ten musí pana Ještěrku, který má (jednoduché) řešení vždy po ruce nejdříve uchlácholit (protože pan Ještěrka se vždycky ozve první), uklidnit a až pak se může pustit do analýzy a rozumného řešení problému.

O knihách o komunikaci byly napsány miliony stránek. Ale to nejdůležitější se dá shrnout do jedné věty– dokud mluví pan Ještěrka, pan Rozumný nemá šanci dostat se ke slovu. Je věcí našeho mentálního vývoje snažit se, aby k takové situaci (kdy nás kompletně ovládnou pudy pana Ještěrky) nedocházelo.

Někdy se to povede, někdy ne. A určitě se k trikům „jak to dělat“ ještě v nějakém blogu vrátíme.

Přesto se nám to daří mnohem, mnohem víc, než ….

 

Jak na výchovu dětí

 

…. Než našimi dětem. Nemůžou zato. Podobně jako se ještěrčí část mozku vyvinula u našich vývojových předků první a prefrontální část až mnohem později, je u malých dětí první ukončen vývoj těchto mozkových částí. Opět si pomůžeme sofistikovanou technikou mozkového scanneru (Malování, Windows 7) a zobrazíme si tentokrát nikoli mozek dospěláka, ale dítěte: Na tomto vysoce přesném modelu si povšimněte především radikální proměny ve velikosti oblasti okupované panem Ještěrkou a pan(í) Rozumnou.

Proto se i malinkaté dítě dokáže bát (umí bojovat, utíkat). Pan Ještěrka ovládá mozek malochů dokonale prakticky už od narození.

Ale je to až po třetím, čtvrtém roce života, kdy se pomalu a jen s obtížemi občas (jako rodič vím, že velmi málo často) dostane ke slovu taky pan Rozumný.

Příklad? Proč dvouleté dítě nikdy nepůjčí jinému hračku? Aby to udělalo, musí chápat princip reciprocity (teď ti ji půjčím já, protože v budoucnu mi ji půjčíš ty), ale to je výhradní doména pana Rozumného, sídlo prefrontální kortex. Jiný příklad? Proč dvouleté dítě uhodí ve školce kamaráda, když se mu něco nelíbí? Chybí mu empatie (opět pan Rozumný, prefrontální kortex) – nedokáže si představit, jak se druhá osoba cítí a jakou může cítit fyzickou nebo psychickou bolest (pan Ještěrka chápe jen to, co se děje jemu).

 

Co to znamená pro výchovu dětí

 

Všechno.

Například: dokud není prefrontální kortex alespoň částečně vyvinut (3, 4 rok), nemá smysl o dítěti uvažovat jako o rozmazleném, necitlivém, neohleduplném… Tyhle vlastnosti prostě mít nemůže, protože je zatím nemá kde v mozku usídlit.

Když chce rok a půl staré dítě sladkost a vy mu ji nedáte s následným výkladem o tom, jak je pro něj mlsání špatné, je to absolutně k ničemu. Buď před ním sladkost schovejte, nebo mu ji dejte, nebo nedejte (ale ušetřete si výklad), protože ono tématu „odložené spotřeby“ a „návratnosti investice v budoucnu“ (jakože nebude tlustý a nebudou se mu pak děti smát jako Tlustému Tomášovi u nás ve třídě) absolutně nebude rozumět (to až tak za rok, dva). Když odmítá dvouletý klučina tatínka a vyhání ho od maminky z pohovky, nechápe, že se to může táty dotknout (ještě totiž vůbec nemá vyvinuté části předního mozku, takzvané zrcadlové neurony, které řídí naši empatii).

Výchova takhle malých dětí pak je trochu jako výchova zvířátek.

Jediný, kdo vás poslouchá, je pan Ještěrka a s ním se domluvíte jenom v naprosto jednoduchém rámci (když uděláš toto, budeš z toto mít toto, když to neuděláš, přijde toto). Apelovat na nějaké vyšší principy (logiku, empatii, reciprocitu) je ztráta času pro obě strany. Všechno se ale začne proměňovat už před třetím rokem života malochů.

A pak je naše role jako rodičů krystalicky čistá.

Vlastně svým způsobem nás nečeká nic jiného, než od tohoto okamžiku až někdy ke konci puberty (kdy vývoj prefrontálního kortexu končí – ano, je to až tak pozdě, takže se ještě máte na co těšit) pomoci dítěti  pana Rozumného do jeho rozhodování co nejvíce zapojovat. Učit ho, že když půjčí hračku, bude mu hračka někdy v budoucnu půjčena (reciprocita). Učit ho, že akce mají své následky a některé z nich až v daleké budoucnosti (plánování, odložená spotřeba). Učit ho, že disciplína (nebudu vždy dělat jen to, co je mi příjemné teď, ale také to, co se mi vrátí v budoucnu) je základní předpoklad úspěchu v čemkoli. Učit ho, že ostatní lidé mají taky pocity a potřeby, které jeho jednání nějak ovlivňuje (empatie). Prostě postarat se o to, aby měl pan Rozumný v té jeho hlavičce co největší prostor. Protože je to jeho prezence, která nás odlišuje od zvířat.

A vašeho malocha – byť se to někdy nezdá – jakbysmet.

Díky, že jste dočetli až sem. Jmenuji se Honza Hebnar a jako podnikatel a lektor se zabývám všemožnými tématy osobního rozvoje. Produktivita, plánování, time management…. To všechno mě hrozně baví. A o tom všem publikuju každý týden jeden (praktický) článek. Najdete jej na mém blogu hebnar.cz/blog. A jestli nechcete, aby vám tyhle praktické návody utekly, zadejte váš email do pop-up naspodu stránky a budete je mít i ve schránce. Žádný spam, slibuju!

Sdílet na: