Vyberte stránku

“Čau, jak dnes je?“ Ptá se váš kolega při příchodu do kanceláře.

Co mu odpovíte? Tedy co byste mu odpověděli, kdybyste opravdu chtěli s pravdou ven. Chtěli úplně popsat vaše aktuální vnitřní rozpoložení. Do detailů „zanalyzovat“, jak se opravdu cítíte.

Jasně, kvůli kolegovi to dělat nebudete.

A asi byste ho i dost vyděsili, kdybyste se o to pokusili (a taky ne, že by ho to nějak zajímalo).

„Jojo, jde to.“ Musí se smířit s obecnou odpovědí.

Otázky na náš vnitřní stav jsou běžným kořením jakékoli komunikace (a je zajímavé, že odpověď taky běžně nikoho nezajímá, ale o tom jindy).

To nám ukazuje jednu docela důležitou věc = společnost obecně chápe, že v jakém vnitřní stavu se nacházíme, je pro nás důležité. A pak nám to ukazuje ještě jednu důležitou věc – je to každému jedno (tedy to, v jakém stavu jsme), protože s otázkou ani odpovědí se nikdo nepárá.

Co když se cítíte „blbě“? Nikdo to nepotřebuje slyšet. A nikdo (a často ani vy) to nepotřebuje řešit.

Prostě berete jako fakt, že jste se třeba dnes „blbě vyspali“.

Tak snad to bude zítra lepší, že? Co se dá dělat, že? Nic?

Nemyslím.

Tak jako běžný člověk normálně _některé_ vnitřní stavy řeší – když cítí, že má hlad, jde se najíst, když je unavený, jde si lehnout, tak můžeme řešit více psychické rozpoložení. Nemusíme se cítit blbě, mít blbou náladu, být naštvaní, napruzení.

Nejenom, že nemusíme, půjdu v tomhle tvrzení ještě dál:

Je to naše odpovědnost.

Pokud nemáte nějakou vážnou psychickou poruchu (jakože většina z nás nemá a to ani většina mých imaginárních přátel ze souhvězdí Andromeda), je vaší odpovědností s vaším mentálním stavem pracovat. Svět totiž nepotřebuje více na****ých řidičů, prodavačů, doktorů, stewardů, úředníků….

A když jste jediný, kdo může něco udělat, tak vlastně musíte.

Tak začněme u sebe a vyhlašme válku proti „cítím se blbě“.

Tady je jak.

 

Co ovlivňuje náš vnitřní stav a to, jak se cítíte

 

Vlastně jsou to jenom dvě věci.

Ta první jsou tělesné podněty – když ve vašem těle vše nešlape tak, jak má, dostaví se i psychické problémy (tedy dobře se cítit nebudete). Krevní cukr, krevní tlak, hormony, nemoc, tělesná váha atd. – to vše nás ovlivňuje i v psychické rovině. Že si to neuvědomujeme je jednou z největších technických nedostatků zařízení zvaného „člověk“.

Co tím mám na mysli? Vezměte si třeba situaci, kdy vám dochází krevní cukr. Glukoza slouží jako přímá energie pro mozek a když ji nemáme, jsme podráždění, skeptičtí, agresivní. Jenže nikde se nám nerozsvítí kontrolka – „blbneš, běž se najíst“.

Prostě nám připadá, že to dnes není „ono“. Přitom se tak můžeme cítit právě proto, že nám nějaká fyziologická část našeho těla nefunguje tak, jak má (mozek nemá dost energie).

Co s tím?

V krátkodobém horizontu s tím, jak moc jsme zdraví, mnoho neuděláme. V dlouhodobém ano – už přece víte, že hubnout nemá smysl kvůli dovolené  v Itálii (aby se do vás zamiloval zmrzlinář Giorgio), ale právě proto, abyste se lépe cítili. Jasně, to je ten hlavní benefit, který po vyhubnutí nakonec uvádí většina proměněných tlouštíků – cítím se líp. Stejný pozitivní efekt má pravidelný sport, dieta atd.

Nic nového pod sluncem. Prostě „ve zdravém těle zdravý duch“. To už tu bylo a vždycky bude, nedá se nic dělat.

 

Ta druhá stránka

 

O tom, že fyzická  stránka ovlivňuje tu duševní byly napsány stohy knih, takže tím jsem vás asi neohromil.

Tou druhou proměnou, která ovlivňuje náš vnitřní stav, je vliv prostředí.

Představte si, že ráno nasednete do tramvaje (představte si, že nějaké tramvaje u vás jezdí, jestli tomu tak není) a vydáte se na cestu do práce. Cítíte se dobře, protože jste vyspalí, rozumně najezení, pravidelně sportujete, takže ani tady není důvod, proč by to „nemělo být dnes ráno ono“. A pak vám někdo zaklepe na rameno.

Revizor.

Ale nebojte se nic, patříte k těm lidem, kteří by si nikdy nedovolili vlézt do MHD bez platné „lítačky“. Konečně děláte to tak už od střední školy, kdy peněz určitě nebylo nazbyt. Prostě to ale berete jako otázku principu.

Jenže hrůzo, co se vyjeví? Platnost vaší karty skončila právě včera. Nevšimli jste si toho, ale je to tak. A revizora tohle nezajímá, stejně jak to, že jezdíte spořádaně už od patnácti let.

A vy jste naštvaní – na revizora, na sebe, na celý vesmír, který takovou nespravedlnost dopustil (jezdíte přece už dvacet let tak, jak se má a jednou, JEDNOU zapomenete a zrovna….).

A pak přijdete do práce a všechno je špatně. Kolegové jsou pitomci, deadliny se vám stejně nepodaří stihnout, vlastně vás to tu ani nebaví a vůbec prodávat koňské šampony jste nikdy nechtěli….

Prostředí nás ovlivňuje stejně tak jako náš fyzický stav a stejně tak si to často neuvědomujeme.

Je to ale vážně to prostředí, nebo naše reakce na ně? A co tím myslím?

 

Vždycky máme volbu jak se na prostředí dívat

 

Revizor z příkladu výše. Nebo naštvaný šéf. Nebo malá dopravní nehoda. Vybitý telefon. Zapomenuté klíče. Hlučná oprava chodníku pod vašimi okny. Dopravní zácpa.

Dalo by se pokračovat do nekonečna.

To všechno je prostředí, které nás může dramaticky ovlivnit v tom, jak se cítíme.

Může. To je to klíčové slovo. Protože změny v prostředí a prostředí samotné sice jsou objektivní, ale naše reakce je vždy subjektivní.

Co tím myslím?

Lidsky řečeno – to, že se něco děje ve vnějším světě samo o sobě neznamená, že na to musíme reagovat vždy nějakým způsobem. Jestli nás něco naštve nebo ne, jestli vnímáme něco pozitivně nebo negativně je – světe div se – naše volba. To, že si neumíme vybrat, je věc druhá, ale tuhle volbu máte.

Vezměte si příklad s revizorem. Představte si, že místo toho, abyste byli naštvaní, jak je k vám celý vesmír zase nespravedlivý, byste si řekli, že hned poté, co vystoupíte z tramvaje napíšete o celé scénce vtipný příspěvek na váš Facebook. Že je to vlastně docela legrační, že vy, starý poctivec jste takhle dopadl (nakonec jde jen o 500 Kč), vzpomenete, jak jste jezdili načerno s vaší první láskou (a jak to bylo super) a rozhodnete jí napsat email o tom, co je v životě nového (slyšeli jste, že má už taky děti…). Příjemné vzpomínky vás najednou naladili úplně jinak.

Objektivní situace je pořád stejná: chyceni revizorem.

Vaše subjektivní reakce je ale úplně odlišná.

Co funguje a co ne

 

A čím je dána tahle subjektivní reakce? Tím, jakým způsobem hodnotíme prostředí.

A jak to – hodnocení prostředí – vlastně děláme? Takhle:

Když se nám cokoli stane (dopravní zácpa, revizor, nemoc), první věc je, že náš mozek nám začne klást otázky. Především:

„Proč se to stalo zrovna mně?“

„Co to pro mě znamená?“

To, jak na ně odpovíte ovlivní, jak budete celou situaci vnímat.

Vždycky totiž máme možnost jakoukoli, JAKOUKOLI situaci nahlížet z mnoha úhlů pohledu a vždycky můžou být některé více „naštvávací“, než jiné.

Vezměte si třeba příklad s tou dopravní zácpou. Jedete do práce a už nabíráte tak jako tak zpoždění, když se před vámi NAVÍC stane dopravní nehoda. Takže to znamená minimálně hodinu zdržení extra.

Paráda.

A teď se podívejme co to pro vás z pohledu vašeho vnitřního pocitu může znamenat:

Varianta A. Vliv prostředí si neuvědomuji a nijak se sebou nepracuji (i.e. nečtu tento blog a i jinak jsem po všech stránkách ztracen 😊). Tyhle otázky si kladete a takhle na ně (asi) odpovídáte:

„Proč se to stalo zrovna mně? Protože takové věci se stanou VŽDYCKY mně. Jsem prostě smolař. Na co sáhnu, to pokazím. Jsem k ničemu, looser.“

„Co to pro mě znamená? Přijedu pozdě do práce. O hodinu!!! Šéf bude stát u dveří a hned mezi futrami mě vyrazí. Přijdu o práci a nic jiného si nenajdu. A umřu jako bezdomovec na Karláku.“

Varianta B, jsem schopen vnímat vliv prostředí tak, abych s tím pracoval. A opět – tyhle otázky si kladete a takhle na ně (asi) odpovídáte:

„Proč se to stalo zrovna mně? Nestalo se to jen mně, tady kolem jsou stovky dalších aut. Tohle nikdo nečekal a ani já jsem nemohl. O mně to nic nevypovídá.“

„Co to pro mě znamená? Přijedu pozdě do práce. O hodinu, ale ostatní, co dojíždějí, chodí často ještě později. Šéf si toho asi ani nevšimne. A pokud ano, upřímně mu vysvětlím, co se stalo a on na to zapomene, znám ho.“

Tak a teď si vezměte, jak se asi budete cítit v situaci A oproti situaci B.

A přitom objektivně se děje pořád to samé, sedíte jen v dopravní zácpě.

 

When life gives you lemons, make a lemonade (když vám život servíruje citróny, udělejte si citronádu)

 

Pojďme ke shrnutí.

Pokud chcete ze života vymáčknou maximum, musíte mít pod kontrolou své celkové psychické rozpoložení.

To ovlivňují dva poděnty – vaše fyzické zdraví a subjektivní vnímání toho, co se děje kolem nás.

Fyzické zdraví můžete ovlivnit patřičnou dietou, cvičením a odpočinkem. Klasika.

Vliv prostředí nikdy neeliminujeme, ale to, jak jej budeme vnímat (jak si budeme odpovídat na otázky, které v nás změny vyvolávají) je čistě na nás, byť se nám to někdy nezdá.

Tohle uvědomění je velká síla. Nemusíte životem procházet jen tak, jak s vámi cloumají vnější okolnosti. Máte volbu, byť to vůbec (ale vůbec) není jednoduché.

„When life gives you lemons, make a lemonade“, říkají Američané.

Užitečná pravda.

Díky, že jste dočetli až sem. Jmenuji se Honza Hebnar a jako podnikatel a lektor se zabývám všemožnými tématy osobního rozvoje. Produktivita, plánování, time management…. To všechno mě hrozně baví. A o tom všem publikuju každý týden jeden (praktický) článek. Najdete jej na mém blogu hebnar.cz/blog. A jestli nechcete, aby vám tyhle praktické návody utekly, zadejte váš email do pop-up naspodu stránky a budete je mít i ve schránce. Žádný spam, slibuju!

 

Sdílet na: